sick people, my love

Tak máme za sebou všechny stáže z interny. Po půl roce. Konečně. Závěr byl těžce nudný, zvlášť plicní a nefrologie, ale nečekaně úplně na konci překvapila hematologie.
Perfektní lékařský kolektiv, dost zajímaví (i mladí - ne že bych jim to přála, ale přece jen je to o dost zajímavější než když je všem přes 80 a srdečně selhávaj) pacienti, nepříliš velká variabilita nemocí (lymfom, jiný lymfom, další lymfom, občas leukémie nebo hemolýza) a přitom velká rozmanitost klinických příznaků. A taky dost ukázek neschopnosti praktických lékařů, nenechajících si vymluvit, že má někdo problém se zády a potřebuje rehabilitaci, když má při tom kolabovaný celý hemithorax kvůli lymfomu.
Obecně tam bylo dost pacientů, u kterých když člověk stojí, tak mu znovu dojde, jak výjimečné je trávit mezi takovými lidmi čas... venku na Karláku lidi spěchaj na oběd a zpátky do kanceláře a o pár set metrů dál stojíte u postele pětaosmdesítiletého staříka s lymfomem a on se usmívá a říká, že už si všeho užil dost, že je spokojený a že je třeba umět taky přestat léčit a včas v klidu umřít. A vy tam stojíte a pokyvujete hlavou. A o pokoj vedle je kluk ve vašem věku s akutní leukémií a vy moc dobře vidíte s jakým strachem v očích se dívá na doktora.
Jako chodit neustále po úplném kraji propasti a občas ještě trochu dál.
Na začátku zkouškovýho ještě jeden večer na úrazové ambulanci. Zvracející bezdomovec v čekárně, perianální abscesy a vyhřezlé hemoroidy, feťák s otřesem mozku, opilci sražení autem. V pauzách se učím internu a na závěr se mi celkem pěkně povede zašít jednu rozbitou bradu. Mám pocit, že tohle bylo už dost za tou imaginární hranou. Ale aspoň se pak nebojím jít o půlnoci na Kačerov na poslední metro. Protože vím, že všichni potenciálně nebezpečný lidi v okolí už jsem stejně potkala v ordinaci.
No a místo zkoušky z interny pět dní v nemocnici s Crohnem. Zábava. Když můžu po čtyřech dnech konečně sníst aspoň dvě lžíce bramborový kaše, povídáme si u oběda o ulcerózní kolitidě a spolusedící si vyměňují rady, jak se starat o střevní vývod. Teplá voda z vířivky je na to prý nejlepší, sáček dobře drží. A banán zahušťuje obsah co odchází vývodem. Ani mi to nezkazí chuť k jídlu, protože stejně žádnou nemám. Vedle sedí pán, co se dívá na televizi a jen tak mezi řečí prohodí, že má neoperovatelný nádor tlustého střeva. Zasměje se a říká, že doufá, že stihne aspoň ještě jednou na ryby.
Tak teď mám pocit, že se imaginární hrana propasti utrhla a já padám. Ale co, aspoň vím, jaké je štěstí se vůbec ráno probudit a dýchat.