Táto, kup mY želvy!

/Now playing: Regina Spector - Apres Moi/

Všechno znovu a znovu. A za vším hledáme to co bylo dřív.

Minulý týden - cestou z Vršovického nádraží - vzpomínky na Wenzigova 20. Čtvrt roku bydlím o pět ulic vedle, ale sem jsem se ještě přijít neodvážila.

Co se vlastně stalo s velrybou, která byla nalezena krátce po jedné z jednatřiceti květnových půlnocí v Dejvicích? A co byla málem vyhozena, nikoliv vlastní zásluhou, uprostřed jedné probdělé letní noci z okna domu bez výtahu?

Co se stalo s námi, že už neleháváme ve Stromovce, s Coca-Colou a zavřenýma očima?

Dnes - cestou do školy - jsme se ocitli U Plynárny v Michli. Stejně jako před čtyřmi lety, kdy byl zrovna Social, nám bylo patnáct a procházely jsme se noční Prahou spolu s veverkami, chutí gyrosu z Carrefouru v ústech, téměř nadpozemskou schopností opít se jedním pivem a dosud neposkvrněnými iluzemi o procházkách v ZOO.

A tak se učíme nejen fyziku, ale i žít sami se sebou.
Být šťastní bez ohledu na realitu okolo.
Protože s každým dalším probuzením je to horší a horší a přicházíme i o ty malé iluze, kterým jsme dosud věřili.
Odhodlání dosahovat nedosažitelného je definitivně pryč.
Není tu nikdo, kdo by chápal, a ani už nevěříme, že by lidé byli stvořeni k vzájemnému pochopení.
Pořád nedobrovolně padáme níž a níž, s krátkými přestávkami, kdy nám někdo půjčil křídla.
Jenže nikdo tu není spokojený, protože nemáme co doopravdy chceme.
Jsme spolu, protože to ani jeden z nás nemůžeme mít.
A je lepší být nešťastní dohromady, než nešťastní sami.
Ale co takhle společně šťastní?
Anebo šťastní právě můžeme být i každý zvlášť?
Protože nešťastní jsme ze světa, ale šťastní bez něj?

Kam se nám ztratilo odhodlání dosahovat nedosažitelného?

Funguje to na světě opravdu tak, že čím starší jsme, tím méně máme ideálů?

Je za tím to, čemu většina lidí říká "životní zkušenost"?

Když se nám jedenkrát něco nepodaří, proč to nezkoušíme znovu?

Proč si děti myslí, že je všechno SPLNITELNÉ?

A není to náhodou pravda?

Protože s přibývajícími zkušenostmi se světem nám ubývá nadšení pro cokoliv?

Jak je možné, že ještě před pár lety jsme naplno a naivně investovali svou energii, když to bylo v porovnání s výsledky sice k smíchu, ale přece jenom to mělo smysl? Už jen pro tu víru a odhodlání.

A jakto, že teď už nás nic nepřinutí ani vstát ráno z postele?

Když nevíme PRO CO.

A taky PRO KOHO.

Protože jedna "zkušenost" nám napovídá, že obětovat pro jednoho všechno bolí, už nikdy se o to nebudeme pokoušet znovu. A už nikdy nebudeme schopní pro nikoho žít, pro nikoho nic obětovat a pak je to jako sedět v divadle a čekat, jak vás tam dnes pobaví a rozpláčou. Nic nebereme vážně a nikdo už se nás doopravdy nedotkne.

Protože jiná "zkušenost" říká, že nadšení pro Životní Sen je na nic, když se vždycky najde Strach, který vás zastaví, už se do ničeho nebudeme pouštět - místo toho se jen tak koukat z okna vlaku a ukusovat při tom housku se salámem.

Ale co takhle olíznout okenní tabulku jen proto, abyste zjistili, jak vlastně chutná?

Anybody to offer theirs?

Looking for five fingers, a palm and a back of hand.



I spent over a week 'at home' in Ch., which was pretty discouraging. I should have study, which I really did sometimes, but the more I sat over all those books, the more I thought about whether I actually do what I want.

Maybe it was caused by a lack of my classmates, or by my friends I hadn't seen for a so long time in Prague and who are planning on studying SOAS, travelling to Pakistan and so on.

And there's no courage left to take a step back or forward, I'm somehow forced to stay here, in Prague, at the dorm, in my bed.