do what you want.
no one appreciates that you stay with them only because
you are well-behaved.
Tuesday, February 2, 2010
Monday, January 25, 2010
Thursday, January 14, 2010
antichrist
women's view of men /as much unhappy as you/
i hate him
for not truly loving me
which is just obvious
although sometimes
he says otherwise
and the only desperate solution
is so quick that you
barely take off your pants
it's not that i want his attention
and not that i like it
i just do it
'cause there's no better way
to show him how much i hate him
'cause i would never do that
to a person i love
---
ample make this bed
make this bed with awe
in it wait till judgment break
excellent and fair
be its mattress straight
be its pillow round
let no sunrise yellow noise
interrupt this ground
/emily dickinson/
---
*happy new year
i hate him
for not truly loving me
which is just obvious
although sometimes
he says otherwise
and the only desperate solution
is so quick that you
barely take off your pants
it's not that i want his attention
and not that i like it
i just do it
'cause there's no better way
to show him how much i hate him
'cause i would never do that
to a person i love
---
ample make this bed
make this bed with awe
in it wait till judgment break
excellent and fair
be its mattress straight
be its pillow round
let no sunrise yellow noise
interrupt this ground
/emily dickinson/
---
*happy new year
Wednesday, December 30, 2009
Saturday, November 14, 2009
So you think you can love me and leave me to die?
Home is here, in Prague, once again.
It's different from the last year - I'm going to Ch. once a month, which means less parents and more 'feeling of freedom'. And independence. And responsibility. But more than free, I feel like an adult. Real adult for the first time in my life.
We went for an annual autumn walk with K. at the end of September. For the fifth time already. Four years ago, we didn't know what to do - to join an American delegation at MUN or not? Pretty tough desicion for 16yrs old indeed. Three years ago, it was about Chechen boys. Two years ago, T. and one special night in Pilsen and all ideals disappearing. Last year, we didn't know what to expect from uni, but we weren't those crazy teens anymore.
This year, even the feeling of uncertainity was away, at least for me. School was going to be tough again, still not sure, if I'm gonna pass it, but that's what I like anyway.
LtA is my rommate now and that means it's something else than last year. More? Different. Never experienced that before.
Cooking dinner for someone, who's gonna be back from school in an hour.
Coming home from work, opening doors and seeing him preparing the meal, getting a kiss on the cheek and then sitting at the same uncomfortably little table and eating.
Being terribly frightened when he's sick.
Seeing him falling asleep on my shoulder while I still gotta read the last page for next day's biochemistry test.
That day in the Old Town Square, it was sunny, I had sunglasses on and my eyes were aching due to lack of sleep, which was usual at that time. He was there, hungry. I got him something from KFC and he seemed to didn't know if he likes me.
It's been a year today.
Two days after, I was singing "I'm walking on sunshine" when I was standing on a parking lot somewhere near Vienna, smoking a cigarette. It was freezing and I didn't care.
yeah yeah yeahs - zero
It's different from the last year - I'm going to Ch. once a month, which means less parents and more 'feeling of freedom'. And independence. And responsibility. But more than free, I feel like an adult. Real adult for the first time in my life.
We went for an annual autumn walk with K. at the end of September. For the fifth time already. Four years ago, we didn't know what to do - to join an American delegation at MUN or not? Pretty tough desicion for 16yrs old indeed. Three years ago, it was about Chechen boys. Two years ago, T. and one special night in Pilsen and all ideals disappearing. Last year, we didn't know what to expect from uni, but we weren't those crazy teens anymore.
This year, even the feeling of uncertainity was away, at least for me. School was going to be tough again, still not sure, if I'm gonna pass it, but that's what I like anyway.
LtA is my rommate now and that means it's something else than last year. More? Different. Never experienced that before.
Cooking dinner for someone, who's gonna be back from school in an hour.
Coming home from work, opening doors and seeing him preparing the meal, getting a kiss on the cheek and then sitting at the same uncomfortably little table and eating.
Being terribly frightened when he's sick.
Seeing him falling asleep on my shoulder while I still gotta read the last page for next day's biochemistry test.
That day in the Old Town Square, it was sunny, I had sunglasses on and my eyes were aching due to lack of sleep, which was usual at that time. He was there, hungry. I got him something from KFC and he seemed to didn't know if he likes me.
It's been a year today.
Two days after, I was singing "I'm walking on sunshine" when I was standing on a parking lot somewhere near Vienna, smoking a cigarette. It was freezing and I didn't care.
yeah yeah yeahs - zero
Monday, August 24, 2009
Jak jsem taky jednou zažila něco nečekaného.
Odjezd z bytu v Londýně byl šíleně zdlouhavý - tak to bývá, když vám letadlo letí večer a od rána samozřejmě stejně nemyslíte na nic jiného. Sbalit věci, neustále řešit, jestli jste něco někde nezapoměli, vybrat věci, které nemá smysl vozit domů, protože jen zabírají místo v kufru. A pak konečně nastoupit do autobusu, zastavit se za Kris v práci a dát jí klíče, koupit si za poslední peníze jídlo, sednout si na Baker St. na zastávku a hodinu /tak to je, když jste zbytečně nervózní a spěcháte :D/ čekat na bus do Lutonu. Naštěstí jsem si, ještě bez cestovní horečky, zamluvila jízdenku tak, že jsem na letišti byla ani ne hodinu před odletem - každá matka by vám řekla, jak je to nezodpovědné! :D - takže to skvěle utíkalo - check-in, otevřený gate, letadlo vzlítalo na čas. Při mém štěstí jako vždy sedadlo u emergency-exitu, tzn. spousta místa na nohy :) no a pak už Praha, jen bylo divný, že tam nikdo nečekal, všude samí Češi vracející se z dovolených, křičící řidič autobusu, prostě trochu šok ze změny prostředí.
Když jsem vystoupila na Dejvický, vůbec jsem netušila kam dál. Spěchat a stihnout aspoň půlnoční vlak na Pardubice? Zavolat Míše a nakonec opravdu přespat u její sestry? Zavolat Jakubovi a nakonec opravdu přespat u něj na pokoji? Švehla? Non-stop? Noční procházka po městě? Spát na nádraží? V noční tramvaji? Jenže... co v Pardubicích, když mi odtamtud jede vlak domů stejně až ráno? Míše jsem řekla, že žádnou pomoc s hledáním místa na přespání nepotřebuju. Jakub je too horny. Na Švehle mi v noci pokoj bez rezervace nedaj. Zbytek možností zůstával ve hře.
Na nádraží mi nikdo nebyl ochotný rozměnit papírové peníze, abych si mohla nechat věci ve skříňce, takže jsem byla nucená si koupit dvě tatranky, abych někde sehnala drobný. Díky, všichni ochotní Češi; díky Česko, kde jsme ještě neobjevili automaty na bankovky.
Když jsem se zbavila 20kg kufru, bylo půl jedný a nabízelo se KFC na Václaváku - wi-fi zadarmo a otevřeno aspoň do dvou. No a co potom? Nikdy mě nenapadlo, že je v centru Prahy v neděli v noci tak mrtvo. Popravdě se cítím jistější v nočním Soho plném černochů, Číňanů a opilých Britů než u Národního divadla, kde nebyla ani noha. V úvahu připadala noční tramvaj, na zastávce stál jenom nějaký bezpečně vypadající hoper v kšiltovce. Jenže se najednou sebral a mířil ke mě.
"Do you know it around here?"
Ukázalo se, že je to vlastně turista hledající cestu k hostelu. A když ukázal adresu, musela jsem se zasmát - Hostel Švehlova kolej, Slavíkova 22. Jedna tramvaj právě jela, tak mu říkám, ať na Lazarský přestoupí na další. Nastoupila jsem taky - protože jsem stejně neměla co jiného na práci. Na Lazarský se ke mě vrátil pro radu. Ukázala jsem mu 57 s tím, že stejně musí z Míráku pěšky. A on, že teda čekat nebude, protože tramvaj jede za 20 minut a to tam dřív dojde, že má mapu a že to snad nějak zvládne.
"Well, if you wanna, I can go with you, I have nothing to do anyway."
Ukázalo se, že mu na Hip Hop Campu ukradli pas a proto nemohl odletět zpátky s partou lidí, se kterou přijel, a místo toho musel zůstat v Praze do pondělí než mu otevřou ambasádu.
V non-stopu jsme si připili šíleně drahou vodou a za půl hodiny došli na Švehlu. A on byl na oplátku velmi užitečný - vzhledem k tomu, že jsem přišla s ním, na vrátnici mi dovolili ubytovat se na jinak klučičím pokoji - jediném volném.
Teprve když už jsme oba leželi v posteli a já už usínala, ozvalo se ze tmy: "What's your name, by the way?" :) A tak jsem se seznámila s Axelem, zrzavým hoperem z Norska.
Probudila nás kytara a španělský zpěv. Tím "nás" myslím mě a nějakého Holanďana, který na pokoj dorazil k ránu - Axelovi dál zvonil budík. Plus měl tak za to, že hoper je jen příležitostně a nemá nic proti sladkému latinskoamerickému popu :D a taky, že znám jen málo roztomilejších věcí, než jsou rozcuchané zrzavé vlasy po ránu.
Když jsme se konečně všichni dostali z postele, dali jsme si naproti koleji snídani, já jsem zjistila adresu ambasády, a protože mi v tu chvíli zbývaly ještě dvě hodiny do odjezdu vlaku, jela jsem tam s ním. A pak - protože to bylo pod Petřínem - jsem skončila výlet do Londonu a zpět stylově: usnula jsem v parku.
Když jsem vystoupila na Dejvický, vůbec jsem netušila kam dál. Spěchat a stihnout aspoň půlnoční vlak na Pardubice? Zavolat Míše a nakonec opravdu přespat u její sestry? Zavolat Jakubovi a nakonec opravdu přespat u něj na pokoji? Švehla? Non-stop? Noční procházka po městě? Spát na nádraží? V noční tramvaji? Jenže... co v Pardubicích, když mi odtamtud jede vlak domů stejně až ráno? Míše jsem řekla, že žádnou pomoc s hledáním místa na přespání nepotřebuju. Jakub je too horny. Na Švehle mi v noci pokoj bez rezervace nedaj. Zbytek možností zůstával ve hře.
Na nádraží mi nikdo nebyl ochotný rozměnit papírové peníze, abych si mohla nechat věci ve skříňce, takže jsem byla nucená si koupit dvě tatranky, abych někde sehnala drobný. Díky, všichni ochotní Češi; díky Česko, kde jsme ještě neobjevili automaty na bankovky.
Když jsem se zbavila 20kg kufru, bylo půl jedný a nabízelo se KFC na Václaváku - wi-fi zadarmo a otevřeno aspoň do dvou. No a co potom? Nikdy mě nenapadlo, že je v centru Prahy v neděli v noci tak mrtvo. Popravdě se cítím jistější v nočním Soho plném černochů, Číňanů a opilých Britů než u Národního divadla, kde nebyla ani noha. V úvahu připadala noční tramvaj, na zastávce stál jenom nějaký bezpečně vypadající hoper v kšiltovce. Jenže se najednou sebral a mířil ke mě.
"Do you know it around here?"
Ukázalo se, že je to vlastně turista hledající cestu k hostelu. A když ukázal adresu, musela jsem se zasmát - Hostel Švehlova kolej, Slavíkova 22. Jedna tramvaj právě jela, tak mu říkám, ať na Lazarský přestoupí na další. Nastoupila jsem taky - protože jsem stejně neměla co jiného na práci. Na Lazarský se ke mě vrátil pro radu. Ukázala jsem mu 57 s tím, že stejně musí z Míráku pěšky. A on, že teda čekat nebude, protože tramvaj jede za 20 minut a to tam dřív dojde, že má mapu a že to snad nějak zvládne.
"Well, if you wanna, I can go with you, I have nothing to do anyway."
Ukázalo se, že mu na Hip Hop Campu ukradli pas a proto nemohl odletět zpátky s partou lidí, se kterou přijel, a místo toho musel zůstat v Praze do pondělí než mu otevřou ambasádu.
V non-stopu jsme si připili šíleně drahou vodou a za půl hodiny došli na Švehlu. A on byl na oplátku velmi užitečný - vzhledem k tomu, že jsem přišla s ním, na vrátnici mi dovolili ubytovat se na jinak klučičím pokoji - jediném volném.
Teprve když už jsme oba leželi v posteli a já už usínala, ozvalo se ze tmy: "What's your name, by the way?" :) A tak jsem se seznámila s Axelem, zrzavým hoperem z Norska.
Probudila nás kytara a španělský zpěv. Tím "nás" myslím mě a nějakého Holanďana, který na pokoj dorazil k ránu - Axelovi dál zvonil budík. Plus měl tak za to, že hoper je jen příležitostně a nemá nic proti sladkému latinskoamerickému popu :D a taky, že znám jen málo roztomilejších věcí, než jsou rozcuchané zrzavé vlasy po ránu.
Když jsme se konečně všichni dostali z postele, dali jsme si naproti koleji snídani, já jsem zjistila adresu ambasády, a protože mi v tu chvíli zbývaly ještě dvě hodiny do odjezdu vlaku, jela jsem tam s ním. A pak - protože to bylo pod Petřínem - jsem skončila výlet do Londonu a zpět stylově: usnula jsem v parku.
Wednesday, August 19, 2009
No title.
Hm. Za týden touhle dobou - dávno doma. "Doma." Doma?
Budou mi chybět...
... snídaně ve 4 odpoledne, obědy okolo sedmé a večeře po půlnoci. To vše pouze v různých variantách scottish porridge, špagety, špagety, fish fingers, chips, špagety, toasty, chips.
... cheesecakes, po kterých jsem poprvé v životě doopravdy přibrala... ehm, pěkných pár kilo.
... město, které je tak velké a kde je mhd tak drahá, že "jít do centra" znamená procházku na hodinu a půl a připadá vám to normální.
... Regent's park - protože kde jinde si uděláte piknik na nekonečně zelené louce se západem slunce nad jezerem?
... Camden - protože nikde na světě se lidi míň nestarají o to, jestli jste černoch, muslimka, pankáč, transsexuál nebo obchodník na burze.
... byt 26, kde jsem poprvé v životě zkusila, jaké je to vůbec mít vlastní byt a nejradši bych to už za nic nevyměnila!
... Kris, bez které by to jako vždy nebylo ono... aneb s kým jiným potkáte skotské kadeřníky, Araby pronásledující vás cestou domů, portugalské architekty a Francouze, co vám uvěří, že jste z Německa, a pořád můžete sedět v noci v kuchyni a řešit hluboce pseudofilosofické záležitosti?
... Diana, která byla nenahraditelným zdrojem pokleslé z
ábavy, sushi, nám všem nezbytných informací o japonských mužích a pokusů vstát v půl osmé ráno, aby si mohla jít zaběhat.A zcela určitě mi chybět nebudou...
... anglické zásuvky a umyvadla. Zlatá kontinentální Evropa.
... víkendová Oxford street.
... pitomé poznámky o mém přízvuku. Zvlášť od Indů, Turků a opilých britských bezdomovců.
... London underground - http://www.youtube.com/watch?v=FYVJSOFZxDE aneb když máte strach z velkého počtu lidí v opravdu malém prostoru a vlak se na půl hodiny zastaví se zhasnutými světly v tunelu. Wankers.
... postel sdílená s cizím člověkem. A obecně se mi nebude stýskat po čtvrtém obyvateli pokoje. Kde na zdi visí nápis 'Nenávidíme Štěpána, je to debil'. Japonsky.
A v pondělí... má vlastní postel, koupelna, lednička a maminka. Prostě DOMA :)
Friday, August 14, 2009
Tuesday, August 11, 2009
Me? You? Us?
Meeting that boy was... encouraging. Obviously, I didn't want to go. For me, it was enough to ask him for a number. Even a few hundred metres before the tube station, where we should have met, I was thinking about turning back and going home. But the reasonable part of myself won and I went there. Was there first, then saw him going out of the station - but he didn't notice me (standing behind TheLondonPaper reading LoveStruck as usual:D) so I came to him saying a shy "hey", then he seemed really surprised who's there in front of him, 'cause I looked really different than the other night.
We sat outside in a nearby Italian restaurant for a coffee, overlooking Camden High St. Chatting all the time, I realised that there was nothing to be afraid of. We just had a great time, talking about how's it to live in London, which places we like, what people are like in Britain, where we went in Europe, how's Czech and Portugal... and that I seem to be really into oldies music - 'cause of the way I dress (woo hoo:D), he was surprised by my age (yeah baby, I know I look older!) and I, in return, was by the school he studied (girls think that architects are hot!:P).
He's one of many many people in London who left school in their country and went to the UK to see what it is like to live on their own. He's been here for a year and a half, had worked until May, now just spending saved money. Enjoying the city, new friends, looking for another job, travelling from time to time... one month, by train, Paris, Berlin, Barcelona, Prague, Bratislava, Budapest, Vienna, Krakow. Summer in India. Trip to Scotland. Seeing my own dreams coming true in somebody else's life.
Everybody wants to know.
'Do you live here?'
'Kind of.'
O_O
Everybody wants to know why I don't move to London. Me too. Nothing has ever been easier. The worst paid jobs are for £200 a week. £120 is for a fancy accommodation (def not a room for 4 like the one we stay in:D), £20 for food (even £10 ensures you are not starving, but nobody wants to live on Sainsbury's basics all the time:P), £60 for anything else like eating out, beer, clothes. Or you can save it up, £240 a month, almost £3000 a year and go for a decent vacation afterwards.
Stay?
We sat outside in a nearby Italian restaurant for a coffee, overlooking Camden High St. Chatting all the time, I realised that there was nothing to be afraid of. We just had a great time, talking about how's it to live in London, which places we like, what people are like in Britain, where we went in Europe, how's Czech and Portugal... and that I seem to be really into oldies music - 'cause of the way I dress (woo hoo:D), he was surprised by my age (yeah baby, I know I look older!) and I, in return, was by the school he studied (girls think that architects are hot!:P).
He's one of many many people in London who left school in their country and went to the UK to see what it is like to live on their own. He's been here for a year and a half, had worked until May, now just spending saved money. Enjoying the city, new friends, looking for another job, travelling from time to time... one month, by train, Paris, Berlin, Barcelona, Prague, Bratislava, Budapest, Vienna, Krakow. Summer in India. Trip to Scotland. Seeing my own dreams coming true in somebody else's life.
Everybody wants to know.
'Do you live here?'
'Kind of.'
O_O
Everybody wants to know why I don't move to London. Me too. Nothing has ever been easier. The worst paid jobs are for £200 a week. £120 is for a fancy accommodation (def not a room for 4 like the one we stay in:D), £20 for food (even £10 ensures you are not starving, but nobody wants to live on Sainsbury's basics all the time:P), £60 for anything else like eating out, beer, clothes. Or you can save it up, £240 a month, almost £3000 a year and go for a decent vacation afterwards.
Stay?
Sunday, August 9, 2009
Subscribe to:
Posts (Atom)