Jak jsem taky jednou zažila něco nečekaného.

Odjezd z bytu v Londýně byl šíleně zdlouhavý - tak to bývá, když vám letadlo letí večer a od rána samozřejmě stejně nemyslíte na nic jiného. Sbalit věci, neustále řešit, jestli jste něco někde nezapoměli, vybrat věci, které nemá smysl vozit domů, protože jen zabírají místo v kufru. A pak konečně nastoupit do autobusu, zastavit se za Kris v práci a dát jí klíče, koupit si za poslední peníze jídlo, sednout si na Baker St. na zastávku a hodinu /tak to je, když jste zbytečně nervózní a spěcháte :D/ čekat na bus do Lutonu. Naštěstí jsem si, ještě bez cestovní horečky, zamluvila jízdenku tak, že jsem na letišti byla ani ne hodinu před odletem - každá matka by vám řekla, jak je to nezodpovědné! :D - takže to skvěle utíkalo - check-in, otevřený gate, letadlo vzlítalo na čas. Při mém štěstí jako vždy sedadlo u emergency-exitu, tzn. spousta místa na nohy :) no a pak už Praha, jen bylo divný, že tam nikdo nečekal, všude samí Češi vracející se z dovolených, křičící řidič autobusu, prostě trochu šok ze změny prostředí.
Když jsem vystoupila na Dejvický, vůbec jsem netušila kam dál. Spěchat a stihnout aspoň půlnoční vlak na Pardubice? Zavolat Míše a nakonec opravdu přespat u její sestry? Zavolat Jakubovi a nakonec opravdu přespat u něj na pokoji? Švehla? Non-stop? Noční procházka po městě? Spát na nádraží? V noční tramvaji? Jenže... co v Pardubicích, když mi odtamtud jede vlak domů stejně až ráno? Míše jsem řekla, že žádnou pomoc s hledáním místa na přespání nepotřebuju. Jakub je too horny. Na Švehle mi v noci pokoj bez rezervace nedaj. Zbytek možností zůstával ve hře.
Na nádraží mi nikdo nebyl ochotný rozměnit papírové peníze, abych si mohla nechat věci ve skříňce, takže jsem byla nucená si koupit dvě tatranky, abych někde sehnala drobný. Díky, všichni ochotní Češi; díky Česko, kde jsme ještě neobjevili automaty na bankovky.
Když jsem se zbavila 20kg kufru, bylo půl jedný a nabízelo se KFC na Václaváku - wi-fi zadarmo a otevřeno aspoň do dvou. No a co potom? Nikdy mě nenapadlo, že je v centru Prahy v neděli v noci tak mrtvo. Popravdě se cítím jistější v nočním Soho plném černochů, Číňanů a opilých Britů než u Národního divadla, kde nebyla ani noha. V úvahu připadala noční tramvaj, na zastávce stál jenom nějaký bezpečně vypadající hoper v kšiltovce. Jenže se najednou sebral a mířil ke mě.
"Do you know it around here?"
Ukázalo se, že je to vlastně turista hledající cestu k hostelu. A když ukázal adresu, musela jsem se zasmát - Hostel Švehlova kolej, Slavíkova 22. Jedna tramvaj právě jela, tak mu říkám, ať na Lazarský přestoupí na další. Nastoupila jsem taky - protože jsem stejně neměla co jiného na práci. Na Lazarský se ke mě vrátil pro radu. Ukázala jsem mu 57 s tím, že stejně musí z Míráku pěšky. A on, že teda čekat nebude, protože tramvaj jede za 20 minut a to tam dřív dojde, že má mapu a že to snad nějak zvládne.
"Well, if you wanna, I can go with you, I have nothing to do anyway."
Ukázalo se, že mu na Hip Hop Campu ukradli pas a proto nemohl odletět zpátky s partou lidí, se kterou přijel, a místo toho musel zůstat v Praze do pondělí než mu otevřou ambasádu.
V non-stopu jsme si připili šíleně drahou vodou a za půl hodiny došli na Švehlu. A on byl na oplátku velmi užitečný - vzhledem k tomu, že jsem přišla s ním, na vrátnici mi dovolili ubytovat se na jinak klučičím pokoji - jediném volném.
Teprve když už jsme oba leželi v posteli a já už usínala, ozvalo se ze tmy: "What's your name, by the way?" :) A tak jsem se seznámila s Axelem, zrzavým hoperem z Norska.
Probudila nás kytara a španělský zpěv. Tím "nás" myslím mě a nějakého Holanďana, který na pokoj dorazil k ránu - Axelovi dál zvonil budík. Plus měl tak za to, že hoper je jen příležitostně a nemá nic proti sladkému latinskoamerickému popu :D a taky, že znám jen málo roztomilejších věcí, než jsou rozcuchané zrzavé vlasy po ránu.
Když jsme se konečně všichni dostali z postele, dali jsme si naproti koleji snídani, já jsem zjistila adresu ambasády, a protože mi v tu chvíli zbývaly ještě dvě hodiny do odjezdu vlaku, jela jsem tam s ním. A pak - protože to bylo pod Petřínem - jsem skončila výlet do Londonu a zpět stylově: usnula jsem v parku.