surgery, my love II

Tak další týden na gastru.

Je pěkně depresivní koukat pořád na ty karcinomy pankreatu, zvlášť když ve skutečnosti nejsou zas tak častý a tady ve ÚVN se prostě jen koncentrujou.
Je vtipný, že i když všichni víme, jak to s nima dopadá, na semináři si půlka lidí neodpustí stupidní dotazky typu "nebylo by jednodušší dělat všem preventivní totální pankreatektomii"? Prostě se nějak nedovedem smířit s tím, že všichni s touhle diagnózou končej stejně, ať si každěj dělá co chce.
A proto si budu nadosmrti pamatovat článek o tom, jak umírají doktoři. Nebo prostě lidi se zdravým rozumem, co dokážou odhadnout, kdy má co smysl. Což při ca. pankreatu fakt nemá.

"Years ago, Charlie, a highly respected orthopedist and a mentor of mine, found a lump in his stomach. It was diagnosed as pancreatic cancer. Charlie, 68 years old, was uninterested. He went home the next day, closed his practice and never set foot in a hospital again. He focused on spending time with his family. Several months later, he died at home. He got no chemotherapy, radiation or surgical treatment.

As for me, my doctor has my choices on record. They were easy to make, as they are for most physicians. There will be no heroics, and I will go gentle into that good night. Like my mentor Charlie. Like so many of my fellow doctors."

I když asi ve chvíli diagnózy spoustu lidí napadne to zkusit. Jeden doktor nám vyprávěl, jak jejich primář onkologie měl ca. pankreatu a odoperovat se nechal. A samozřejmě do půl roku tak jako tak umřel. Prostě je dobrý vědět, kdy přestat.

No a pak jsem se zase byla kouknout v Krči na službu. Tentokrát konečně dost pacientů a tím pádem i příležitostí si všechno možný vyzkoušet. Punkce kolena, burzitida, tři identické distorze Choparta, chlápek postřelenej vzduchovkou, co se málem rozbrečel při vyndávání toho náboje z hlavy, jeden steh na rozbitým koleni - mimochodem, když si to můžu udělat sama a nikdy mě do toho nekecá, zvládám to už docela dobře. A pak nějaká babička, co doma upadla a tři dny se nemohla dostat k telefonu, takže ji tam přivezli s bércovejma vředama na nohách špinavýma od všeho v čem ty tři dny ležela, no. A ona začala vyprávět, co dělala za mlada. A jak jsem jí tam tak držela ty nohy a sestra ji umejvala a bylo jedenáct večer a už sem byla fakt ze všeho dost unavená, úplně mi došlo, proč se tak často dávaj dohromady na nočních službách doktoři s jinejma doktorkama nebo se sestrama. Když jsem pak odcházela domu, měla jsem šílenou chuť být s někým úplně zdravým, někdo komu není víc než třicet, má ještě v pořádku všechny končetiny a orgány a má chuť se vášnivě objímat na lékařským pokoji uprostřed noci, s prázdnou čekárnou za dveřma... :-P

Achjo. A jinak náš soused má nově diagnostikovanou ulcerózní kolitidu. Když mi to jeho máma volala, fakt jsem si musela sednout na postel a když zavěsila, rozbrečela jsem se. A taky jsem narozdíl od jednoho praktickýho doktora a dvou ORL specialistů diagnostikovala známýmu černej kašel. Woo. Hoo.