A tak se učíme nejen fyziku, ale i žít sami se sebou.
Být šťastní bez ohledu na realitu okolo.
Protože s každým dalším probuzením je to horší a horší a přicházíme i o ty malé iluze, kterým jsme dosud věřili.
Odhodlání dosahovat nedosažitelného je definitivně pryč.
Není tu nikdo, kdo by chápal, a ani už nevěříme, že by lidé byli stvořeni k vzájemnému pochopení.
Pořád nedobrovolně padáme níž a níž, s krátkými přestávkami, kdy nám někdo půjčil křídla.
Jenže nikdo tu není spokojený, protože nemáme co doopravdy chceme.
Jsme spolu, protože to ani jeden z nás nemůžeme mít.
A je lepší být nešťastní dohromady, než nešťastní sami.
Ale co takhle společně šťastní?
Anebo šťastní právě můžeme být i každý zvlášť?
Protože nešťastní jsme ze světa, ale šťastní bez něj?