Kam se nám ztratilo odhodlání dosahovat nedosažitelného?

Funguje to na světě opravdu tak, že čím starší jsme, tím méně máme ideálů?

Je za tím to, čemu většina lidí říká "životní zkušenost"?

Když se nám jedenkrát něco nepodaří, proč to nezkoušíme znovu?

Proč si děti myslí, že je všechno SPLNITELNÉ?

A není to náhodou pravda?

Protože s přibývajícími zkušenostmi se světem nám ubývá nadšení pro cokoliv?

Jak je možné, že ještě před pár lety jsme naplno a naivně investovali svou energii, když to bylo v porovnání s výsledky sice k smíchu, ale přece jenom to mělo smysl? Už jen pro tu víru a odhodlání.

A jakto, že teď už nás nic nepřinutí ani vstát ráno z postele?

Když nevíme PRO CO.

A taky PRO KOHO.

Protože jedna "zkušenost" nám napovídá, že obětovat pro jednoho všechno bolí, už nikdy se o to nebudeme pokoušet znovu. A už nikdy nebudeme schopní pro nikoho žít, pro nikoho nic obětovat a pak je to jako sedět v divadle a čekat, jak vás tam dnes pobaví a rozpláčou. Nic nebereme vážně a nikdo už se nás doopravdy nedotkne.

Protože jiná "zkušenost" říká, že nadšení pro Životní Sen je na nic, když se vždycky najde Strach, který vás zastaví, už se do ničeho nebudeme pouštět - místo toho se jen tak koukat z okna vlaku a ukusovat při tom housku se salámem.

Ale co takhle olíznout okenní tabulku jen proto, abyste zjistili, jak vlastně chutná?