Annabela, stejně jako autor, pocházela ze smíšeného manželství, v jejím případě napůl anglického, napůl holandského. Dnes se mi její rysy vybavují daleko mlhavěji než před pár lety, dokud jsem nepoznal Lolitu. Existují dva druhy vizuální paměti: jeden, když si člověk s očima dokořán umně vyvolá obraz v laboratoři svého mozku (a tehdy vidím Annabelu v takových obecných pojmech jako "medová pleť", "útlé paže", "hnědé, krátce zastřižené vlasy", "dlouhé řasy", "velká smavá ústa"); a ten druhý, když si okamžitě, s očima zavřenýma, vybavíme na vnitřní straně víček: objektivní, absolutně optickou reprodukci milované tváře, malý přelud v přirozených barvách (a přesně tak vidím Lolitu).

Dovolte mi proto, abych se při popisu Annabely korektně omezil na pár slov: byla to roztomilá holčička, o málo měsíců mladší než já. Její rodiče patřili mezi staré přátele mé tety a byli stejně upjatí jako ona. Najali si vilu nedaleko hotelu Miriana. Plešatý, opálený pan Leigh a otylá, napudrovaná paní Leighová (rozená Vanessa van Ness). Jak mi byli odporní! Zpočátku jsme si s Annabelou povídali o nejobyčejnějších věcech. Nabírala plné hrsti jemného písku a z výšky ho nechávala přetékat mezi prsty. Naše mozky byly naladěny tak, jak to bývalo běžné u malých inteligentních Evropanů za našich časů a v našich kruzích, a já proto pochybuji, že by náš zájem o nesmírnost neobydlených světů, tenis, nekonečno, solipsismus a tak dál odrážel naši vrozenou osvícenost. Hebkost a křehkost zvířecích mláďátek nám působila stejně intenzivní bolest. Toužila stát se milosrdnou sestrou v některé zaostalé asijské zemi, zatímco já chtěl být slavným špiónem.

Zčistajasna jsme se do sebe šíleně, neohrabaně, bezostyšně, mučivě zamilovali - měl bych dodat beznadějně, neboť ta pomatenost naší vzájemné posedlosti se dala zmírnit jedině tím, že budeme doslova vysávat každičkou částečku duše i těla toho druhého. Jenomže tady ležel kámen úrazu - nebyli jsme s to se spájet ani tak, jak by si k tomu našli příležitost otrhánkové z nejchudších čtvrtí. Po jednom zběsilém večerním pokusu u nich na zahradě (více o tom později) se jediné nám vyměřené soukromí nalézalo z doslechu, avšak nikoli z dohledu lidmi poseté části pláže. Tam, v jemném písku, pár kroků od našich dospělých, jsme celá rána lehávali v toporném záchvatu milostné touhy a využívali každého požehnaného obratu v časoprostoru k vzájemným dotekům: její ruka, napolo skrytá v písku, se ke mně pokaždé pomalu plížila, její štíhlé opálené prsty se náměsíčně kradly blíž a blíž; poté se na dlouhou obezřetnou pouť vydávalo její opalizující koleno. Někdy nám nákodný val z písku, který si uplácaly menší děti, posloužil jako dostatečný úkryt, abychom se letmo otírali o slané rty. Tyto nenápadné doteky vyvolávaly v našich zdravých a nezkušených mladých tělech takové vzrušení, že ani chladivá modrá voda, pod jejíž hladinou jsme se po sobě nepřestávali sápat, nám nebyla s to přinést úlevu.

Mezi jinými cennostmi, jež jsem poztrácel za svého putování v dospělosti, se ocitl snímek pořízený mou tetou, na němž byla Annabela, její rodiče a postarší usedlý pán napadající na jednu nohu, jistý doktor Cooper, který se toho léta dvořil mé tetě. Všichni tvořili hlouček u stolu v pouliční kavárničce, Annabela nevyšla dobře, skláněla se totiž nad svým chocolat glacé a její hubená ramena a pěšinka ve vlasech bylo asi tak vše, co se dalo rozeznat (pokud mě paměť neklame) ve sluneční šmouze, v niž její chybějící roztomilost přecházela; zato já, který jsem seděl poněkud stranou, jsem vyšel na fotografii s jakousi dramatickou sošností - zadumaný chlapec s hustým obočím, v tmavé sportovní košili a dobře padnoucích bílých kalhotách, nohu přes nohu a odvrácený pohled. Fotografie byla pořízena poslední den našeho osudového léta a pouze chvíli před naším druhým a posledním pokusem přechytračit osud. Pod tou nejprůzračnější záminkou (byla to skutečně naše poslední příležitost a na ničem jiném nezáleželo) jsme se vytratili z kavárny na pláž, našli jsme si opuštěný písečný převis a tak, ve fialovém stínu červených balvanů tvořících jakousi jeskyni, jsme prožili krátké setkání plné lačného laskání, jehož jediným svědkem byly něčí zapomenuté sluneční brýle. Klečel jsem a chystal se zmocnit se svého miláčka, když v tom vystoupili s moře dva vousatí plavci, mořský stařec a jeho bratr, a začali nás oplzle povzbuzovat. Čtyři měsíce nato podlehla Annabela tyfu na ostrově Korfu.