Tak konečně poprvé od léta zase uprostřed opravdový medicíny. Po úvodním mini kurzu ARO a státnici z práva chodíme už dva týdny na gyn-por. A i když ho pořád po zralé úvaze odmítám dělat, není to zase taková nuda. Třikrát jsem viděla jednoho z nejlepších světovejch onkogynekologů operovat šílený nálezy u karcinomů ovaria, kdy v břiše po výkonu nezůstane skoro nic a paní odchází snad o deset kilo lehčí.
Po trochu agresivnější snaze dostat nádor z peritonea bránice koukat na díru do hrudní dutiny. Čtyři hodiny stát namáčklý operatérovi a asistentům na zádech. Modlit se, abyste při pokusu vylízt na schůdky nespadli po hlavě do operační rány. Sledovat, jak naštvaný chirurg vyhodí neschopnou instrumentářku. Vyslechnout si od sester všechny varianty sdělení, jak jste k ničemu: "ach jo, uhněte, já to světlo srovnám sama"). Chain of screaming. A my jsme až úplně na dně.
Vstávat ráno v 6, abyste seděli na oddělení a poslouchali doktory, jak nadávaj na primáře a na malej plat. Abyste viděli holku, která potratila dítě, ale ještě pořád ho má v břiše a musí čekat na kontrakce, tak je na třech gramech neurolu, aby se nezbláznila jen z tý představy. A po návratu domů rychle dospat ten několikahodinovej deficit a sedět u večeře nad detailní obrazovou dokumentací všeho možného, co může vytejkat z pohlavních orgánů. A když mám ještě náhodou po tom všem energii jít večer koukat do služby, občas tam místo milionu podvrtnutejch kotníků resuscitujou ileózního kluka, kterej při tom, jak mu mačkaj hrudník, všechny pozvrací, a nakonec stejně umře. A pak stojíme venku s doktorem na cigáru a já mám chuť zmizet domů do postele, uvařit si kakao a koukat na Americal Beauty.
Ale stejně to pořád celý stojí strašně moc za to.