Po třech týdnech nudy na endokrinologii máme gastroenterologii. Taková nejvíc chíra ze všech interních oborů :-P Pár z kruhu se nás místo do VFN dostalo do ÚVN a hned má člověk veselejší náladu, když tam ráno přijde, protože to tam nevypadá jak z dob Josefa II., ale jako v civilizaci. A je jedno, že kvůli tomu musím dřív vstávat. Docent nás vzal kouknout se na ERCP, všichni jsme si museli oblíknout olověné radiologické vesty, přičemž váží jedna asi patnáct kilo a z toho vyplývá, že ortoped ze mě asi fakt nebude, protože bych mě to na sále zabilo... škoda, no. A taky jsme si zkoušeli koloskopii na trenažeru, zahráli jsme si "Zabij polypa" a podezřívám endoskopisty, že když nemaj pacienty, hrajou to na tom koloskopu taky :-P Každopádně je to pro mě celé dost osobní, vzhledem k mojí vlastní diagnóze. Jak zkoušení si koloskopie, kterou jsem měla možnost sama na sobě zažít už třikrát a rozhodně ne naposledy, tak když jsme byli na JIPu a dělali se spolužačkou anamnézu od chlapa s Crohnem, který jako já měl udělanou ileocékální resekci a po 15 letech se mu tam udělala restenóza a další zánět v tenkém střevě. Pak dehiscence anastomózy, jejunostomie, enterálka do zbytku střeva, parenterální výživa... prostě zábava, teď čeká ještě týden, než mu tu stomii budou zanořovat zpátky. A na konci fyzikálního vyšetření jsme se skoro loučili a on se na nás podívat a povzdechl si: "jo, holky, je to hrozná nemoc, víte..." a koukal. Spolužačka tak chápavě pokyvovala a já mu jen zírala na ten střevní vývod na břiše a fakt jsem se nevzmohla ani na soustrastný úsměv.
Konečně mám někoho, kdo se mnou bude chodit plavat - každý týden jeden den před školou, půlhodinky do sedmi, kilometr. Potom, co všem připadám jen hrozně vtipně v plaveckých brýlích a čepici, když si jdou přece všichni hlavně lehnout do vířivky, je to přece jen příjemná změna...
Taky jsem se konečně odhodlala napsat doktorovi do Krče, jestli bych mohla přijít navečer na úrazovou ambulanci - chodily jsme tam ve dvou párkrát minulý školní rok a během letošní interny mi ta chíra hodně chybí a mám pocit, že kdybych tam nešla, snad bych se po půl roce smířila s tím, že ze mě bude neurolog nebo podobný horor :-P Takže jsem tam včera strávila asi pět hodin, přičemž se, co se týká počtu pacientů, skoro nic nedělo. Zašila jsem si jeden polouříznutý palec, doktor mě pochválil, že mi to fakt jde (jen bych mohla zrychlit :-P) a koukla jsem se na jednu diagnostickou laparoskopii, nakonec s preventivní appendektomií. Vždycky mě u té laparoskopie fascinuje, jak jsou krásně fyziologicky vidět všechny orgány -- narozdíl od laparotomie, kde je v tom hrozný bordel a spíš se divím, že těm lidem ty střeva vůbec ještě někdy fungujou. Takže děloha, vejcovody, vaječníky, málokdy je takhle pěkně do té malé pánve vidět a když už, vždycky sem viděla u operací kluky -- nikdy mě nenapadlo, jak je tam vážně hodně málo místa na to všechno a tuby jsou zastrčený vedle dělohy místo toho, aby jako na obrázku hezky visely do stran :-P
No a pak už nic moc - inženýr s nataženým zápěstím, protože rychle zatáhnul za ruční brzdu a poslala ho "pro jistotu" manželka, zedník co si šáhnul do horkýho asfaltu, těhotenská cholelithiáza a dvě divný akutní břicha. Dostala jsem jehelec a dvě jehly domů, prý ať si to trénuju, když chci dělat tu chíru a až příště příjdu, nechá mě prý klidně píchnout i kolenní kloub, kdyby někdo přišel. Což je super :-P Definitivně jsem se ujistila, že nic jiného dělat nechci. Asi bych litovala, kdybych se smířila s gyndou. Prostě přijde člověk s pořezanou rukou, zašije se to a on jde domů zdravej. Nedá se říct, že by to tak fungovalo na kardio, když někdo přijde se zhoršeným srdečním selháním... A navíc, ten doktor je fakt moc pěknej :-P
No a pak bylo deset večer, šla jsem domů, v uších mi hráli Stones a u hlavní brány nemocnice se pásli pod světlem červených lamp tři malí mufloni. Prostě nic nemůže být lepší :)
