Tak jako někdo má své ego, někdo má své paralelní já, bytostně nenávidící to já opravdové. Nebo je to naopak? Anebo pravé já jednoduše nenávidí samo sebe?
Ale asi se shodneme na tom, že když někoho nemáte rádi, nebrání vám to chovat jakékoliv kladné city k někomu jinému. Proto existence nenáviděného já nemá žádný vliv na jeho schopnost milovat nebo být šťastný. Možná by mi ale jeho nepřítomnost konečně pomohla milovat tím správným způsobem, ty správné lidi, v tu správnou dobu. A tak.
Tohle já by se nikdy (nebo si to alespoň teď myslím) neobjevilo nebýt května '08.
Do té doby jsem si sama doopravdy ty pseudoneúspěchy ve vztazích nepřipouštěla, popřípadě jsem věděla, že za chybu jednoduše přijdou následky v podobě změny míry náklonnosti toho druhého ke mně. Protože tak to prostě chodí.
Jenže najednou tu byly následky a já neviděla příčinu. To make a long story short, vzala jsem to tenkrát na sebe, i když správným řešením by pro budoucnost rozhodně bylo aspoň částečně to svést na Tvou nedospělost, nezodpovědnost a nechopnost být milovaný.
A od té doby nenáviděné já zmizí jen, když se skryje pod jakýmsi předstíraným sebevědomím. Tak jako se mnou nebylo v kh - ale rozhodnutí přijet za mě udělalo, protože nikdo normální by se do toho beznadějného depresivního setkání (s ještě mnohem mnohem depresivnějším koncem, které však já neskonale těšilo) dobrovolně nepustil.
Já tu zůstávalo hmatatelně přítomné celé léto a se smíchem se vzdalovalo na dohled, když jsme se k sobě s jd tiskli ve výtahu cestou do bytu nebo se nalévali vodkou a až neslušně objímali v křesle jakési zapadlé dejvické kavárny.
Škola, která začala v říjnu a od které jsem si slibovala nulový volný čas pro přemýšlení nad... vším, mě od začátku zaměstnávala minimálně. Všechno bylo nové, na nic neexistovaly vzpomínky, které by mi já mohlo vyčítavě připomínat - na podzim navíc zřejmě zůstávalo doma v ch, protože do ph se každou neděli vracel někdo velmi spokojený. Občas pouze únavou a alkoholem nejistý, s kým že to tráví večer.
Jenže to už je skoro pět měsíců a z nového je dobře známé. A vzpomínky. A já. V tom, aby bylo všechno jako minulé jaro, mě brání neschopnost být šťastná sama se sebou. Já, které mě nutí plakat, když vůbec nechci, a když se vzdám, s úsměvem od ucha k uchu mě vrazí facku, protože prý je dětinské kvůli všemu brečet. Já, které mě za vlasy dotáhne někam, kde nevydržím být, já, které se směje tak dlouho, až se zdá, že jediné, co pomůže, je běžet na záchod zvracet, nebo se aspoň schovat pod peřinu, kolena přitisknutá k bradě.
Já jen... občas mě prostě dělá problém tvářit se, že nic z toho se neděje...
