Tak konečně poprvé od léta zase uprostřed opravdový medicíny. Po úvodním mini kurzu ARO a státnici z práva chodíme už dva týdny na gyn-por. A i když ho pořád po zralé úvaze odmítám dělat, není to zase taková nuda. Třikrát jsem viděla jednoho z nejlepších světovejch onkogynekologů operovat šílený nálezy u karcinomů ovaria, kdy v břiše po výkonu nezůstane skoro nic a paní odchází snad o deset kilo lehčí.
Po trochu agresivnější snaze dostat nádor z peritonea bránice koukat na díru do hrudní dutiny. Čtyři hodiny stát namáčklý operatérovi a asistentům na zádech. Modlit se, abyste při pokusu vylízt na schůdky nespadli po hlavě do operační rány. Sledovat, jak naštvaný chirurg vyhodí neschopnou instrumentářku. Vyslechnout si od sester všechny varianty sdělení, jak jste k ničemu: "ach jo, uhněte, já to světlo srovnám sama"). Chain of screaming. A my jsme až úplně na dně.
Vstávat ráno v 6, abyste seděli na oddělení a poslouchali doktory, jak nadávaj na primáře a na malej plat. Abyste viděli holku, která potratila dítě, ale ještě pořád ho má v břiše a musí čekat na kontrakce, tak je na třech gramech neurolu, aby se nezbláznila jen z tý představy. A po návratu domů rychle dospat ten několikahodinovej deficit a sedět u večeře nad detailní obrazovou dokumentací všeho možného, co může vytejkat z pohlavních orgánů. A když mám ještě náhodou po tom všem energii jít večer koukat do služby, občas tam místo milionu podvrtnutejch kotníků resuscitujou ileózního kluka, kterej při tom, jak mu mačkaj hrudník, všechny pozvrací, a nakonec stejně umře. A pak stojíme venku s doktorem na cigáru a já mám chuť zmizet domů do postele, uvařit si kakao a koukat na Americal Beauty.
Ale stejně to pořád celý stojí strašně moc za to.

Till I die

16 to go. These greens are my must-sees until I die. Of course, these are just new countries, I'm not counting the one million times I want to come back to the 48 US to see Yosemite, John Muir Trail, Glacier etc. :-P

• Baltics & Russia
• Lithuania, Latvia, Estonia and St. Peterburg in one trip

• Ireland
• Kerry Way - walk the entire trail, 214 kilometres from and back to Killarney.

• Iceland
• Laugavegurinn - 55 kilometres long hiking trail, one of the most popular in Iceland. Overnight huts every 10 or so kilometres. 

• Switzerland
• Barfussweg Appenzell - 5 kilometres of barefoot walking and tons of other Alpine hiking trails

• Spain
• Camino Portugués - Porto to Santiago. Much more enjoyable than the crowded French Way. From Atlantic coast through Portugese villages to Galicia and Santiago. Oysters, wine, churches, chapels and lots and lots of thinking while walking.

• Ukraine
• Carpathians - Polonina Krasna, Kolochava, meadows, horses.

• Romania
• Easter in Gârnic - traditional way to spend Good Friday with Via Dolorosa and Easter Sunday with all the celebrations.

• Russia
• Trans-Siberian railway: Moscow - Vladivostok, 9300 kilometer long journey to the east. A few weeks on and off the train. See Baikal.

• Morocco
• hiking in Grand Atlas, shopping at Berber markets in Marrakesh, camping in the desert

• Peru & Bolivia
• boat trip on Lake Titicaca, see La Paz, Salar de Uyuni and Cusco, hike Inca Trail

• South Africa
• Kruger National Park - to see "Big Five" - lion, elephant, buffalo, leopard, rhino... and giraffe... and wildebeest!

• Alaska
• Denali National Park - park with higest base to peak mountain in the world - famous Mt McKinley or "The High One", Denali

• Gates of the Arctic National Park - park with no road access, campsites or cell reception. You have to be dropped off by a bush plane to get there. One of the last true wild and untouched places on earth.

... and Australia, because, you know, it's nice to have all five :-P

Inter faeces et urinam nascimur. By Augustine of Hippo

Tak trochu citát vystihující momentální stážování na gyn-por klinice. Měla jsem to štěstí být jedno ráno minulý týden u dvou porodů během půl hodiny a byl to opravdu zážitek. Poprvé spíš negativní a opravdu hodně šokující, když se nastřihávala hráz, tak mi v hlavě proběhlo to, co už tolikrát v různých situacích během posledních pěti let - nekoukej se, nekoukej se, ne... Ale stejně jsem na to zírala s vykulenýma očima. Navíc, tohle nebyl žádný maligní nádor, tohle byl ten slavný nový život přicházející na svět - mezi všemi tělesnými tekutinami, které snad existují.
No a potom jsem čerstvě nabité znalosti mohla ihned využít u dalšího porodu, kam jsem byla poslaná sama, abych hlídala dotyčnou, protože se v tu chvíli rodilo na dvou dalších pokojích. Paní měla už dost frekventované kontrakce, které prodýchavala tím známým psím dýcháním a já ji u toho držela za ruku a nohu... v mezičase se mě s důvěrou vyptávala na různé věci okolo porodu a já se snažila použít vědomosti z předchozího pokoje, abych ji moc neznervózňovala. Pak už začala tlačit a mimino bylo ani ne během pěti minut venku. Držela jsem ji za ruku, protože manžel to z práce nestihnul. Tohle celé bylo přece jenom dojemné, asi i proto, že jsem stála jen vedle ní a neviděla to nejděsivější.
No a dneska, aby byl antikoncepční účinek kompletní, tak jedna sekce. S dělohou teda moc něžně nezacházeli, mimino vyndané tak najednou z tepla dost v šoku, šití další hodinu. Takže si asi všichni děti adoptujem.

sick people, my love

Tak máme za sebou všechny stáže z interny. Po půl roce. Konečně. Závěr byl těžce nudný, zvlášť plicní a nefrologie, ale nečekaně úplně na konci překvapila hematologie.
Perfektní lékařský kolektiv, dost zajímaví (i mladí - ne že bych jim to přála, ale přece jen je to o dost zajímavější než když je všem přes 80 a srdečně selhávaj) pacienti, nepříliš velká variabilita nemocí (lymfom, jiný lymfom, další lymfom, občas leukémie nebo hemolýza) a přitom velká rozmanitost klinických příznaků. A taky dost ukázek neschopnosti praktických lékařů, nenechajících si vymluvit, že má někdo problém se zády a potřebuje rehabilitaci, když má při tom kolabovaný celý hemithorax kvůli lymfomu.
Obecně tam bylo dost pacientů, u kterých když člověk stojí, tak mu znovu dojde, jak výjimečné je trávit mezi takovými lidmi čas... venku na Karláku lidi spěchaj na oběd a zpátky do kanceláře a o pár set metrů dál stojíte u postele pětaosmdesítiletého staříka s lymfomem a on se usmívá a říká, že už si všeho užil dost, že je spokojený a že je třeba umět taky přestat léčit a včas v klidu umřít. A vy tam stojíte a pokyvujete hlavou. A o pokoj vedle je kluk ve vašem věku s akutní leukémií a vy moc dobře vidíte s jakým strachem v očích se dívá na doktora.
Jako chodit neustále po úplném kraji propasti a občas ještě trochu dál.
Na začátku zkouškovýho ještě jeden večer na úrazové ambulanci. Zvracející bezdomovec v čekárně, perianální abscesy a vyhřezlé hemoroidy, feťák s otřesem mozku, opilci sražení autem. V pauzách se učím internu a na závěr se mi celkem pěkně povede zašít jednu rozbitou bradu. Mám pocit, že tohle bylo už dost za tou imaginární hranou. Ale aspoň se pak nebojím jít o půlnoci na Kačerov na poslední metro. Protože vím, že všichni potenciálně nebezpečný lidi v okolí už jsem stejně potkala v ordinaci.
No a místo zkoušky z interny pět dní v nemocnici s Crohnem. Zábava. Když můžu po čtyřech dnech konečně sníst aspoň dvě lžíce bramborový kaše, povídáme si u oběda o ulcerózní kolitidě a spolusedící si vyměňují rady, jak se starat o střevní vývod. Teplá voda z vířivky je na to prý nejlepší, sáček dobře drží. A banán zahušťuje obsah co odchází vývodem. Ani mi to nezkazí chuť k jídlu, protože stejně žádnou nemám. Vedle sedí pán, co se dívá na televizi a jen tak mezi řečí prohodí, že má neoperovatelný nádor tlustého střeva. Zasměje se a říká, že doufá, že stihne aspoň ještě jednou na ryby.
Tak teď mám pocit, že se imaginární hrana propasti utrhla a já padám. Ale co, aspoň vím, jaké je štěstí se vůbec ráno probudit a dýchat.

Když se tak doma v týdenní pauze uprostřed semestru učím doma na zkoušku z interny, uvědomila jsem si, jaký byl poslední rok náročný.

Jak to je teprve 10 měsíců od operace, kdy jsem zkouškové trávila na JIPu a měla absťák po odpojení epidurálu s opiáty a když mě pustili z nemocnice, měla jsem ještě dva týdny problém vyjít schody. A i přes to jsem končila v létě školu stejně jako všichni ostatní a i přesto jsem dneska zjistila, že za těch patnáct zkoušek mám jako odměnu před Vánocemi od své drahé školy jedenáct tisíc.

A v létě jsem mohla být dostatečně zdravotně ok na to, abych zažila asi ty nejlepší prázdniny.
Se skvělou praxí v ÚVN, kdy se mi povedlo dokonale zaskočit profesora tím, že jsem mu nad otevřeným cizím břichem pověděla, že mě nedávno operoval. Kdy se mi chtělo po šesti hodinách na sále a jedné totální kolektomii skákat radostí a poslouchala jsem Dead Flowers od Stones cestou domů tramvají.

Taky dnes přišlo vánoční přání od Carol, kde nás zve znovu na návštěvu, tentokrát v zimě. Tak jsme se hned s mamkou večer koukali na dokument od BBC Winter in Yellowstone. Což mi připomnělo, že to jsou teprve čtyři měsíce, co jsme byli v Montaně. Kde jsme se cítili víc než jako doma, když jsme večer si s Carol a Nickem nalili víno, probírali české kandidáty na prezidenta a dole pod balkónem tekla Yellowstone River. Když jsme venčili psy a Shadow musela dostat za každé projíždějící auto jeden suchar. A když jsme snídali před výletem na Mt Washburn a přecpali jsme se sýrem a muffiny.

A tak nevím, jestli všechno poslední dobou není nějak podezřele pohodlné a jednoduché a pozitivní a vůbec :-) S PP se spousta věcí dost vyřešila a všechno se posunulo nejspíš správným směrem. Asi bychom měli častěji vypadnout z toho jednoho pokoje, kde spolu trávíme 100% času. Tak jsme si slíbili, že každý pátek do budeme oba tady, půjdeme plavat a do sauny - a zatím napoprvé jsem myslela, že se zblázním radostí, jak to bylo perfektní - po deseti minutách ve sto stupních se potopit do sotva pětistupňové vody venku a pak se zabalit do ručníku a jen tak ležet a povídat si.

Prostě i přes všechny povinnosti a únavu, školu i práci, se svět zdá úplně úžasný...

surgery, my love II

Tak další týden na gastru.

Je pěkně depresivní koukat pořád na ty karcinomy pankreatu, zvlášť když ve skutečnosti nejsou zas tak častý a tady ve ÚVN se prostě jen koncentrujou.
Je vtipný, že i když všichni víme, jak to s nima dopadá, na semináři si půlka lidí neodpustí stupidní dotazky typu "nebylo by jednodušší dělat všem preventivní totální pankreatektomii"? Prostě se nějak nedovedem smířit s tím, že všichni s touhle diagnózou končej stejně, ať si každěj dělá co chce.
A proto si budu nadosmrti pamatovat článek o tom, jak umírají doktoři. Nebo prostě lidi se zdravým rozumem, co dokážou odhadnout, kdy má co smysl. Což při ca. pankreatu fakt nemá.

"Years ago, Charlie, a highly respected orthopedist and a mentor of mine, found a lump in his stomach. It was diagnosed as pancreatic cancer. Charlie, 68 years old, was uninterested. He went home the next day, closed his practice and never set foot in a hospital again. He focused on spending time with his family. Several months later, he died at home. He got no chemotherapy, radiation or surgical treatment.

As for me, my doctor has my choices on record. They were easy to make, as they are for most physicians. There will be no heroics, and I will go gentle into that good night. Like my mentor Charlie. Like so many of my fellow doctors."

I když asi ve chvíli diagnózy spoustu lidí napadne to zkusit. Jeden doktor nám vyprávěl, jak jejich primář onkologie měl ca. pankreatu a odoperovat se nechal. A samozřejmě do půl roku tak jako tak umřel. Prostě je dobrý vědět, kdy přestat.

No a pak jsem se zase byla kouknout v Krči na službu. Tentokrát konečně dost pacientů a tím pádem i příležitostí si všechno možný vyzkoušet. Punkce kolena, burzitida, tři identické distorze Choparta, chlápek postřelenej vzduchovkou, co se málem rozbrečel při vyndávání toho náboje z hlavy, jeden steh na rozbitým koleni - mimochodem, když si to můžu udělat sama a nikdy mě do toho nekecá, zvládám to už docela dobře. A pak nějaká babička, co doma upadla a tři dny se nemohla dostat k telefonu, takže ji tam přivezli s bércovejma vředama na nohách špinavýma od všeho v čem ty tři dny ležela, no. A ona začala vyprávět, co dělala za mlada. A jak jsem jí tam tak držela ty nohy a sestra ji umejvala a bylo jedenáct večer a už sem byla fakt ze všeho dost unavená, úplně mi došlo, proč se tak často dávaj dohromady na nočních službách doktoři s jinejma doktorkama nebo se sestrama. Když jsem pak odcházela domu, měla jsem šílenou chuť být s někým úplně zdravým, někdo komu není víc než třicet, má ještě v pořádku všechny končetiny a orgány a má chuť se vášnivě objímat na lékařským pokoji uprostřed noci, s prázdnou čekárnou za dveřma... :-P

Achjo. A jinak náš soused má nově diagnostikovanou ulcerózní kolitidu. Když mi to jeho máma volala, fakt jsem si musela sednout na postel a když zavěsila, rozbrečela jsem se. A taky jsem narozdíl od jednoho praktickýho doktora a dvou ORL specialistů diagnostikovala známýmu černej kašel. Woo. Hoo.

surgery, my love.

Tenhle týden byl náročný -- ale absolutně v pozitivním slova smyslu.

Po třech týdnech nudy na endokrinologii máme gastroenterologii. Taková nejvíc chíra ze všech interních oborů :-P Pár z kruhu se nás místo do VFN dostalo do ÚVN a hned má člověk veselejší náladu, když tam ráno přijde, protože to tam nevypadá jak z dob Josefa II., ale jako v civilizaci. A je jedno, že kvůli tomu musím dřív vstávat. Docent nás vzal kouknout se na ERCP, všichni jsme si museli oblíknout olověné radiologické vesty, přičemž váží jedna asi patnáct kilo a z toho vyplývá, že ortoped ze mě asi fakt nebude, protože bych mě to na sále zabilo... škoda, no. A taky jsme si zkoušeli koloskopii na trenažeru, zahráli jsme si "Zabij polypa" a podezřívám endoskopisty, že když nemaj pacienty, hrajou to na tom koloskopu taky :-P Každopádně je to pro mě celé dost osobní, vzhledem k mojí vlastní diagnóze. Jak zkoušení si koloskopie, kterou jsem měla možnost sama na sobě zažít už třikrát a rozhodně ne naposledy, tak když jsme byli na JIPu a dělali se spolužačkou anamnézu od chlapa s Crohnem, který jako já měl udělanou ileocékální resekci a po 15 letech se mu tam udělala restenóza a další zánět v tenkém střevě. Pak dehiscence anastomózy, jejunostomie, enterálka do zbytku střeva, parenterální výživa... prostě zábava, teď čeká ještě týden, než mu tu stomii budou zanořovat zpátky. A na konci fyzikálního vyšetření jsme se skoro loučili a on se na nás podívat a povzdechl si: "jo, holky, je to hrozná nemoc, víte..." a koukal. Spolužačka tak chápavě pokyvovala a já mu jen zírala na ten střevní vývod na břiše a fakt jsem se nevzmohla ani na soustrastný úsměv.

Konečně mám někoho, kdo se mnou bude chodit plavat - každý týden jeden den před školou, půlhodinky do sedmi, kilometr. Potom, co všem připadám jen hrozně vtipně v plaveckých brýlích a čepici, když si jdou přece všichni hlavně lehnout do vířivky, je to přece jen příjemná změna...

Taky jsem se konečně odhodlala napsat doktorovi do Krče, jestli bych mohla přijít navečer na úrazovou ambulanci - chodily jsme tam ve dvou párkrát minulý školní rok a během letošní interny mi ta chíra hodně chybí a mám pocit, že kdybych tam nešla, snad bych se po půl roce smířila s tím, že ze mě bude neurolog nebo podobný horor :-P Takže jsem tam včera strávila asi pět hodin, přičemž se, co se týká počtu pacientů, skoro nic nedělo. Zašila jsem si jeden polouříznutý palec, doktor mě pochválil, že mi to fakt jde (jen bych mohla zrychlit :-P) a koukla jsem se na jednu diagnostickou laparoskopii, nakonec s preventivní appendektomií. Vždycky mě u té laparoskopie fascinuje, jak jsou krásně fyziologicky vidět všechny orgány -- narozdíl od laparotomie, kde je v tom hrozný bordel a spíš se divím, že těm lidem ty střeva vůbec ještě někdy fungujou. Takže děloha, vejcovody, vaječníky, málokdy je takhle pěkně do té malé pánve vidět a když už, vždycky sem viděla u operací kluky -- nikdy mě nenapadlo, jak je tam vážně hodně málo místa na to všechno a tuby jsou zastrčený vedle dělohy místo toho, aby jako na obrázku hezky visely do stran :-P
No a pak už nic moc - inženýr s nataženým zápěstím, protože rychle zatáhnul za ruční brzdu a poslala ho "pro jistotu" manželka, zedník co si šáhnul do horkýho asfaltu, těhotenská cholelithiáza a dvě divný akutní břicha. Dostala jsem jehelec a dvě jehly domů, prý ať si to trénuju, když chci dělat tu chíru a až příště příjdu, nechá mě prý klidně píchnout i kolenní kloub, kdyby někdo přišel. Což je super :-P Definitivně jsem se ujistila, že nic jiného dělat nechci. Asi bych litovala, kdybych se smířila s gyndou. Prostě přijde člověk s pořezanou rukou, zašije se to a on jde domů zdravej. Nedá se říct, že by to tak fungovalo na kardio, když někdo přijde se zhoršeným srdečním selháním... A navíc, ten doktor je fakt moc pěknej :-P

No a pak bylo deset večer, šla jsem domů, v uších mi hráli Stones a u hlavní brány nemocnice se pásli pod světlem červených lamp tři malí mufloni. Prostě nic nemůže být lepší :)

Updates. Thoughts.

• Have you ever thought how you met important people in your life? What did you do together on those couple of first awkward dates, when you were still getting to know each other? My friend got me thinking about this, when she described her beginning relationship with a 30-year old pediatrician working in our hospital -- I realized that I can't really imagine it being done this way. And that I'm kind of lucky I don't have to go through this any time soon or maybe never again... It's just -- he invited her to a dinner and they went to have a pizza. Another date was in a coffeehouse. Nothing against that in particular, but if I remember well, I spent my first dates 1) walking around Prague at night and talking about stuff till the morning, 2) sitting on the ground in an overcrowded tram and then figuring out how to open a bottle of wine without a corkscrew, 3) on a Jewish cemetery. Something's either wrong about the pizza or I got too old in those 2 years when I haven't had a first date.

• They should legalize MDMA. And people should take it somewhere else than on parties. They should pick a nice day, sit outside with someone they care about, drink plenty of water and eat a banana when they come home. Be prepared for a humbling religious experience of what heaven probably feels like.

• Only one week into it and I already know that school's gonna be boring this semester. All the internal medicine courses are going to kill me and it's just starting with endocrinology and zillion people with either hypothyroidism or diabetes. I miss surgery, I miss going to the operating room and I miss night shifts in the ER.

• Crohn's is O.K. now. Mesalamine working? Right before the school started, I'd had two days of joint pain and stomach pain back home, but when I walk a lot to/from school/work, it really gets much better. I found out about one more thing which makes me feel sick except coffee, cigarettes and alcohol. It's milk, which is really cruel from my bowels, cause I just LOVE milk. Couldn't it be something else -- like almost every kind of vegetable? But I cheat anyway, I just need to make sure I don't do it outside of home.

• Certain people's world view is just not meant to be understood -- by me. I'm not sure, if seeing my classmate to obviously brag about her recent one-week vacation in Caribbean, paid by her rich married older bald boyfriend and spent entirely by the hotel pool drinking coctails, should make me laugh cause it's too funny or cry cause some people apparently call this travelling.

visited 21 states (9.33%)


visited 14 states (28%)

What's new.

I only went out for a walk, and finally concluded to stay out till sundown, for going out, I found out, I was really going in. /John Muir/

I've fallen in love with a brand new thing. I've always thought of myself as a person, who grows up and moves to a huge city like London or NYC. That's actually what I've dreamt of. When we went to the U.S. for the first time, the part I was looking forward to the most, was visiting L.A. and San Francisco (Der Teil unseres Besuchs, darauf freute ich mich am meisten wenn wir in die USA das erste mal gegangen sind, war L.A. und San Francisco zu besuchen?) .

But then, at one particular moment, I realized I don't want that anymore. When we came back and I remembered, how it looked like at Tuolumne Meadows - I don't have a single picture from the drive up there, but I'll remember it forever. It was then, one night in November, when I'd been back for a few months already, when I suddenly knew I had to come back. Not to Yosemite Park necessarily, but somewhere OUTSIDE.

And next year, the dream came true in Glacier Park. Although everyone loves Yellowstone the most, Glacier was what I was looking for. Walking there alone is just pure pure love and there's nothing else to disturb it. When you see nothing man-made around, only a scenery, which has been there for thousands of years and when you realize you don't belong in there anymore, cause you need all the clothes and food and warm place to sleep, when you know you can't take any little part of it with you, you can only humbly close your eyes and be there.

And when you come home, you can't believe there are people trying to survive in the heart of Manhattan, when it's so easy to BE happy out there, without all the things we created to MAKE us happy here. 

So, once in my life...

My (un)happy colon.

I've been meaning to do this for a long long time - I kept telling myself I have to write it all down somewhere before I forget it. So why not to do it in a nice way with pictures and all, right?

So I'd like to introduce you to my colon. Here it is >

My happy large bowel. And sometimes not.

It all started right on my 6th b-day. I was in the hospital for the first time and everyone thought it was appendicitis, but they finally agreed not to do a surgery, cause the pain kind of resolved spontaneously.

Then I was 15, weighing something crazy like 85 pounds and my doctor was freaking out about me being anorectic, apparently. I was sick every now and then, mostly at least once a month, taking a day off school and then going on with my normal life. Sometimes the pain was so bad that I ended up at my doctor's and she gave me a shot of metamizole and sent me home. When I came there for the third time or something, she recommended a gastroscopy, where I almost threw up and the GI doctor didn't find anything. Surprisingly. She also advised to try a diet, thought it was my gallbladder or just an acid reflux. Now it seems either funny or really really sad :-P

So this went on until I moved to Prague, then all problems suddenly stopped for a year. And then started again. But it was different, when I ended up in hospital, cause for them, giving a metamizole shot wasn't enough. I spent useless three days of my spring break there, trying to explain I'm not having an intestinal obstruction and I usually go to school next day when this happens, which scared them a little bit

Anyway, they recommended a coloscopy, which I had in our hospital back home. Now, after having experienced three already, I can surely say the first one was the worst and I'm never having a coloscopy without drinking picosulphate before it and total total total anesthesia during it.

And then, I sat in a hall in front of the exam room and a GI doctor came out and did the worst thing doctors supposedly do: told me about my life-long untreatable diagnosis in front of all other people. I knew what it was, my mom who was sitting next to me luckily did not. And I came home with a few boxes of meds and spent quite a long time reasurring myself, that it's nothing, it's a mistake, mine is a mild case etc. I remember reading that up to half Crohn's patients have a bowel surgery during their life and I thought it cannot be me, I'm not that sick, I'm fine. Call me optimistic! :-)

My mom made me to find a GI doctor in Prague and it was a specialized center for inflammatory bowel diseases. When the new doctor saw the biopsy and coloscopy results and listened to me talking about having no symptoms, she doubted I'm really ill. But then she got the results of antibody levels in my blood and she decided to put me on steroids.

And it was summer 2011 and we spent travelling around the U.S. west coast. I was sick there once and at one point during the endless night, I was really afraid I was going to need a doctor and never being able to afford to pay for it. And I also met Michael. He, having Crohn's himself, told me about specific carbohydrate diet and showed me how he ate and cooked with it. I tried it myself for a week and decided not to go through with it cause I really didn't have any symptoms besides throwing up and being in pain for that one night.

When my doctor in Prague heard I was sick in spite of taking the steroids, she wanted me to get another coloscopy, which I did and when I talked to the doctor afterwards (this time properly in her office), she told me I need to have a surgery as soon as possible, cause I have a stricture between my small and large intestine and that's what causes me all the problems since the time I was 15. And she put me on Adalimumab, biological treatment, for the time until I have the surgery. I had to give the shots to myself at home, which was pretty challenging, cause every med student knows that stabbing yourself with a needle is something completely else than stabbing strangers :-P. But it really helped even with the almost subconscious chronic pain I've had for 7 years.

I didn't want to miss school, so I had the surgery scheduled for spring break. I went there in the morning of the day before the surgery itself, they put a nasogastric tube through my nose right away, I talked to anesthesiologist who thought I was either on drugs or just really stupid cause I was politely smiling all the time during the talk with the tube in my nose and throat. Just brilliant. But I persuaded him to give me spinal anesthesia for the time during and after the surgery, cause I was really afraid of the pain.

Next day, I said goodbye to a few inches of the end of my small intestine and a few others of my large bowel. Nice to meet you, not-so-happy colon.

Then I spent 3 days in ICU - with enteral nutrition coming down through the NG tube and fentanyl through the epidural cath, feeling high on the opiates and watching crappy tv shows all night. I actually had to learn how to get up and walk, cause it hurt so bad. And the day they moved me from ICU to normal ward and removed my epidural cath with pain killers, my parents came to visit and I was in so much pain I had to ask for opiate shots. And I kept asking for 2 more days, every 8 or 12 hours. Falling asleep high on piritramide was the worst thing - I kept dreaming horror dreams about my family having actual small pox and me dying with open stomach full of pustules. Everything in bright colors.

I spent another two weeks at home. Then I went to see my GI and she put me on azathioprine immunosuppressive drug, which like 15 percent of people are allergic to and cannot take it. Lucky for me, I am one of them, which I realized after a week of feeling nauseous, extremely tired and in pain. Luckily for me more, it's the only drug known to maintain remission in Crohn's patients after surgery.

And then the third coloscopy, 6 months after the surgery, showed the inflammation back in my intestines. Funny thing. So now back on the first meds I started with, which haven't been proved to help with this kind of inflammation at all, I can just believe once again that it's done and I'm not the half from the initial half, which has another surgery and another and another.

I'll just remember forever the moment, when I retured to the same hospital for my clinical rotations in surgery this summer, I saw an 18-year old Crohn's patient being prepared for the removal of his entire colon, lying there on the table with the blood from his now clean colon on the floor, and I told to myself I'll never let this happen to me. Then I took a long long breath and joined other surgeons, complimenting me for all the right answers I was able to give about his condition and I kept all the thoughts about my own Crohn's to myself.

Pixies are awesome.

''To die by your side is such a heavenly way to die.''

Hey.

I realized what's the problem after all.

On a website of some crazy psychosomatic health clinic, I found an article about causes of Crohn's disease. And it says that it's just a sublimation of people's suppressed aggression.

Seems funny, but there's probably something to that in my case - it's always been my mind's problem more than anything else - I still remember being sick after being really stressed 'cause someone didn't answer my PM and stuff. But surprisingly, I was ok the whole year I went out with L.t.A., despite of all the drinking and smoking, both of which should supposedly worsen the symptoms. And I was diagnosed at the time, which could be described as the most peaceful and comfortable time in my life. But it really was not.

I'm in fact fed up with behaving nice. Do all homework more than on time, rather a month earlier. Be able to manage to go to school, to work, to be someone's almost-a-wife, to be someone's psychotherapist, to have enough sleep, not to drink, not to dance, not to date. I realized I actually stopped listening to music for a year. But I'm not as grown up as everyone thinks. I don't want to be.

I love my school, but I don't want to spend every afternoon making useless money just so I can travel for one stupid month out of 12. I want to live alone for a change. The change I wanted to make long ago and why I moved away from L.t.A. And instead, being actually AFRAID of taking the step again, I'll have been living with someone for fifth year of my life soon.

So the suppressed aggression is probably about me wanting to kick asses of everyone around and leave for good. Become an awfully rich Wall Street banker, who gets whisky-drunk every evening in a fancy bar and can afford to buy drinks to every rich-groom-seeking blonde there, fuck her and never see her again (you actually got to be a guy to do that :P). Be a singer in a famous band, be up only in the evenings and at nights and party until every fucking morning. Be an actor. Rock-climber. Extreme triathlon swimmer/biker/runner. Whatever. Be alone. I really don't need someone to be by my side all the time. I want to MEET the people. Talk to them, kiss them and not to go home with them. I want to sleep in my bed alone, except for a few hours from time to time, when I don't.

Just let me be. Let me be me.

And I finally can appreciate things you used to tell me.

pro au.

a já už čtvrtý další jaro

jedu dvacetdvojkou tam a zpátky

řekni, co se s náma za ty jara stalo

a proč jsou na to všechny tramvajový tratě krátký

to takhle jednou zrána na náměstí
někdo rozestavěl koše
u nich prodavači bosí v koších vrána jiřička a kosi
bezvládně narovnaní do komínku
o ptačích pozůstalých na parte nikdo nezanechal zmínku
a my
děti virtuální doby
plné zloby
nenávisti k rodičům
a s flaškou vodky křičíc bav se!
jsme naivně brali ty symboly jara
a odnášeli domů v kapse

Run away, you still got the time.

something's coming

no, my name's not sandra and i'm looking at you only cuz i wanna know if you fuck that little blonde tonight

becoming sarcastic

becoming jealous

becoming restless

with each warm and sunny day

becoming bored

becoming hypocritical

becoming sick of myself

who is not the one i want to be

who is buying things which someone else likes
and suddenly cares about her brand of shoes

and i would have never imagine that i would end up like this

WELCOME SPRING

do what you want.
no one appreciates that you stay with them only because
you are well-behaved.

being an egoist means probably the greatest
unsatisfaction one can get in life

antichrist

women's view of men /as much unhappy as you/

i hate him
for not truly loving me
which is just obvious
although sometimes
he says otherwise
and the only desperate solution
is so quick that you
barely take off your pants
it's not that i want his attention
and not that i like it
i just do it
'cause there's no better way
to show him how much i hate him
'cause i would never do that
to a person i love


---


ample make this bed
make this bed with awe
in it wait till judgment break
excellent and fair

be its mattress straight
be its pillow round
let no sunrise yellow noise
interrupt this ground

/emily dickinson/


---


*happy new year